Jedno je jasné, 2. století komerční kinematografie našlo svůj velký mýtus, svůj emblém. Zatímco pro století dvacáté byl typický meč Jediů, řečený světelný, pro století právě splašeně letící bude symbolem Elendil, meč Aragornův. Protože Dvě věže potvrzují to, co mnozí již tušili po Společenstvu – Peter Jackson vrací americkému velkofilmu tvář, náboj, fantazii. Vrací filmu kouzlo „světatvorby“, neopakovatelnou rozkoš z fabulace a geneze nadpozemsky krásné fikce. A činí tak svou zvláštní cestou, jakoby se částečně dokázal oprostit od hollywoodského prokletí unifikované filmařské řeči. Od prokletí velkých kulisových alegorií s nulovým smyslem a splasklou myšlenkou. Snad tentokrát klopýtá více než v případě Společenstva, ale stejně jako Frodův Prsten i ten jeho každým krokem směrem k mračnému Mordoru těžkne…

Než se začneme zaobírat filmem samotným, předestřemež si, co leželo před Peterem Jacksonem na stole, nežli tvorba filmu započala. Dvě věže literární mají vlastně velice jednoduše vystavěný děj – a to ve dvou hlavních plánech. V prvním plánu (Třetí kniha) sledujeme Aragorna a spol. od vstupu do Rohanu, přes setkání s Theodenem, až po vítězství v Helmově žlebu a potupení Sarumana (tento plán logicky zahrnuje i Smíška, Pipina a tím i Enty, kteří se bitvy zúčastní). Druhý plán pak zahrnuje strastiplnou pouť Froda Pytlíka přes všechna úskalí v „předhůří“ Ephel Duath a Gondoru. Nešikovný režisér by stáhl ocas mezi nohy a přepapouškoval film přesně podle dějového spádu knihy. Výsledkem by byla monstrózní a bombastická první polovina a velmi komorní půle druhá. Což v přepočtu na současný stav světových biografů značí zhruba to, že v první části by si tradiční divák-konzument™ vyžral všechen popcorn a v polovině druhé by mohl leda tak zívat a bzdít do vypolstrované sedačky. A přiznejme si, že i my, co do kina nechodíme za kýblem pražené kukuřice a džberem coly, bychom asi tu a tam ztráceli ten správný španung. Jackson se proto chopil imaginárních nůžek a rozporcoval příběh do tří plánů – hlavní plán bitvy o Rohan, o něco subtilnější plán poutě Froda & kol. a poslední titěrný a žilkovitě oba předchozí protkávající plán putování Smíška, Pipina a velmi pomalého Stromovouse. Ty pak rozporcoval na menší částečky, zamíchal a poskládal ve film. Jak se to podařilo? Vezměme to hezky popořádku…

Nejmohutnější dějových pilíř představuje úsilí Gandalfa „Bílého znovunavráceného“, Aragorna, Legolase a Gimliho o záchranu Rohanu a zastavení Sarumanova útoku na poslední svobodné království v dosahu Železného pásu. Ačkoli je právě tento segment filmu doslova přeplněn skvostnými momenty (Gríma našeptavač, Theodenovo vzkříšení, Gandalfův útok z východu), obsahuje i nejvíce hlušiny. Zejména v prostřední pasáži útěku do Helmova žlebu se hromadí zbytečné odbočky a v retrospektivním pohledu nazpět do Kotlinky, jakožto i v podivně citově vydírajícím „jakoumření Aragorna“, ztrácí příběh tah a dynamiku. Naštěstí jsou slabší místa vkusně zarámována těmi opravdu silnými a pocit lehké pachuti (trochu sladko, nutno přiznat – permanentně slzící Arwen, matička posílající děti pryč před hrozbou horalů a další detaily) mizí po shlédnutí celého díla uspokojivě do nicoty. S povděkem kvituji i fakt, že po zmizení hobitů se neztratil humor, jen jeho otěže třímá cholerický glosátor Gimli, který mi příjemně připomíná Yarpena Zigrina a jeho ogary (Andrzeje Sapkowského, pro pořádek). Trochu v pozadí se drží rozený geroj Aragorn, ale jeho čas teprve přijde. Z nových akvizic tleskám především mistrovské variaci Brada Dourifa, který svého Grímu vysekl přesně tak slizce, jak vyžaduje předloha. Potěší i chlapácký Theoden, který se dobře vešel do rozeklanosti mezi zájmem hájit svůj lid a vytáhnout proti zlu stůj co stůj. Co se štítonošky Eowyn týče, je dobře, že Jackson dal přednost herečce před krasavicí, ale přesto působí jaksi nadbytečným dojmem. Shrnuto podtrženo, vizuálně velice silná část filmu, poněkud zatížená mnohomluvností a snahou o efekt „at any cost“. Nádherná řež v Helmově žlebu ale vše smývá skřetí krví (jen ta smrt sličného Haldira, pane Jacksone, stála vám za tu námahu?) a pilíř číslo jedna tak obstává na velmi dobrou.

Nejpodařenějším dějovým řečištěm je jednoznačně cesta hvězdného triumvirátu Frodo – Samvěd – Glum směr Mordor. Jackson se nespokojil s tolkienovskou „poutí v neustálém údivu“ a posílil v této bizarní skupince vnitřní napětí. Tak za prvé – Frodo zdaleka není suverénem, který se jen občas hrbí pod tíhou prstenu. Film ho vykresluje jako zlomenou osobu, hobitíka, který si sáhl na dno, ale Prstenu už nedokáže účinně vzdorovat. Zároveň je naplněn předtuchou svého konce, propadá zoufalství a tím i své závislosti na zlatém kroužku (vrcholnou scénou je nabídnutí Prstenu jednomu z prstenových přízraků). Jackson vede jemnou paralelu mezi Frodem, jako tím, kdo moci Mordoru propadá, a Glumem, jako tím, kdo již svou bitvu prohrál. Skvěle rozehraná partie se neobejde bez Sama. Tlustý hobit nastavuje Frodovi hodně neúprosné zrcadlo; zatímco jeho pán hledá v Glumovi dobro jako důkaz možného vítězství nad Jedním (a částečně ho nachází), Sam v něm od počátku vidí to, co nakonec zvítězí – slovy knihy – vítězství Podraza nad Podlezem. Glum je největším překvapením filmu, ačkoli je vizuálně dítětem počítače, má hlubokou duši, duši, která snad kdysi bývala dobrá, ale propadla do hlubin zla, závisti a nenávisti. Filmový Glum je odrazem toho, co potkalo Boromira a mnoho dalších smrtelníků… Majstrštyk, který dává tušit, že herec (v tomto případě Andy Serkis – to jméno si dobře zapamatujte, ještě o něm uslyšíme!) a počítač se snesou dobře. Tato dějová linie se o vizuálno opírá mnohem méně než předchozí, přesto scény přechodu bažin či čekání u Černé brány patří mezi nejlepší výtvarné počiny. Jedním dechem obrovská poklona panu režisérovi za dokonalou „psychologickou“ práci, kterou odvedl. Nebýt toho, byly by Dvě věže takřka banální…

A třetí linie? Sotva stojí za delší rozbor. Entům se dostává méně prostoru a jsou nakonec spíše roztomilým zpestřením a dokonce lehce humornou záležitostí. Jackson si jejich stáří vysvětlil spíše jako senilitu než závratnou moudrost, ale necítím, že by jim nějak ublížil. Spíš naopak, co by taky člověk čekal od starých sukovitých samorostů (tolkienofilové, schovejte ty šutry, já za nic… auuuuu!!!). Tahle žilka je do filmu rozsekána nadrobno a obvykle zapomenete, že tam je a vzpomenete si, až když se znovu objeví. Možná měly ty kraťoučké sekvence spíš zůstat pohromadě… Ale po bitvě… znáte to.

Dostáváme se k játru pudla. Je Jacksonův film věrný předloze? Ano, máte pravdu, Faramir je přeci původně klaďas každým coulem, elfové nemají ve žlebu co pohledávat a kde proboha v knize nabízí Frodo Prsten přízraku? Ale co je zlého na tom, když si filmař (mimochodem geniální filmař) vezme obrovitý příběh a přetvoří ho do řeči, která je diametrálně odlišná od řeči knižní? Řeči, kde asi sotva vysvětlíte, proč se elfové vyhýbají spojenectví s lidmi. Řečí kde s lovem rybišššek a králíšššků vystačíte narozdíl od literatury pouze pár vteřin. Řeči, která má jiné zákony a jiná pravidla, stejně jako jiné požadavky. Jsem velmi rád, že Jackson neopomněl jednu z nejzásadnějších pasáží knihy – dialog Froda se Samem o velkých příbězích a jejich aktérech. Nechť jsou právě tato slova návodem, jak „číst“ Jacksona a Tolkiena zároveň, bez nevraživosti a výtek. Jeden prapříběh a jeho dvě různá vyprávění… Jedno silné v detailech, druhé silné v dynamice. Plné strhujících obrazů. Plné režijní bravury. Plné výborných hereckých výkonů. Plné nádherné přírody. S lehce nabádavým podtextem směrem k nám všem (příroda a Saruman, nepřipomíná vám to něco?)… Pravda, tentokrát lehce zatížené nadbytečnostmi...

Chtěl bych vyjádřit naději, že Peter Jackson, který svůj filmový Prsten vleče vstříc Mordoru (rozuměj Hollywoodu), aby tak zničil jedno z dogmat světového kinematografie (dogma o přeplácaných, nesmyslných a smyslupustých velkoprodukcích), nepadne pod jeho tíhou do područí tupého davu. Dvě věže dávají tušit, že se tak zaplaťbůh nestihne stát…

Dodatky:
Jackson znovu (nejen) pro skaláky sestříhal ještě obligátní directors´s cut, který má o dobrých 43 minut více nežli kinoverze. A je to vidět. Roztříštěná entí linie se uzavírá, získává chybějící poetiku, přibyla spousta užitečných zajímavostí (Aragornův věk, výsledek souboje v kosení skřetů) a krásných poetických scén (Stromovousova poezie uprostřed lesů, pohřeb Theodénova syna provázený zpěvem Éowyniným). Film tak získává velmi rozvážné, ale krásně hymnické tempo a jako mohutný velezpěv pak zazní prodloužená bitva o Helmův žleb. Největším přínosem rozšířené verze je však rozhodně postava Faramira, která získává hloubku a tragický rozměr, dost možná největší ze všech postav filmu. Bravo, většina chyb mizí v nenávratnu!

Hodnocení rozšířené verze: 9,5/10